Tok myšlenek
1. 8. 2008
Kdosi pravil ze peklo je samota. Poslednich pral let zjistuji ze samota neznamena byt v nicote, v prazdne krajine kde valci nebe se zemi, samota muze byt i v preplnene spolecnosti. Tisice lidi a prezto kazdy sam, utikajice do zachran od nezapomneni, deti, myslenky, stavby a dila... kazdy sam, kazdy svym vlastnim peklem.
Take se rika ze svet, tedy nas svet je ocistcem ... tedy mistem kde se ma clovek rozskatulkovat bud do pekla nebo do nebe... pokud je peklo samota, pokud vetsina z nas svym zitim uz to sve male peklo ma ted co je tedy nebe? Tisice lidi stvoreno jen pro vas kdykoliv a kdekoliv je potrebujete, tisice lidi kteri zmizi kdyz si prejete byt sami a objevi se kdyz se vam zasteskne... tohle je nebe, nebe pro kazdeho z nas. Cim vice se snazim pochopit svet, tim vice mi prijde cela "logika" sveta absurdni. Kuprikladu chci dite naucit ze s vazou nesmi hodit o zem jinak se rozbije a zak schromazdim vsechny vazy sveta a pred zraky ditete je rozbiji... k cemu vsak bude vedet diteti ze se s vazou hazet nema kdyz uz nebude vaz? Milujeme pro to abychom nebyli sami, proc se tedy sami citime? Zit pro nekoho nebo zit pro sebe? Zit jen pro sebe je preci sobectvi, neni vsak sobectvi pravou cestou do nebe? Pokud samota a tryzen je cestou do pekel.. Nevim jak vam ale mne se tento smysl sveta zda natolik realny az je absurdni... co chces to dostanes; Chces-li byt stastny bud stastny a nehled na okoli, chces-li aby okoli bylo stastne nehled na sebe... Prave tady v te me hlavince vznika rozpor. Moralka mi preci kaze "chces-li byt stastny ty starej se o druhe" a take "chces-li byt nestastny a sam druhe prehlizej" jedna myslenka je inverzi druhe a presto jakoby obe byly naprosto jasne a nezpochybnitelne.... jak to? Sami jsme se natolik ztratily ve svych pravdach, moralnich pravidlech a stale se menicim faktoru "normalni" ze uz ani nevime co si vlastne chceme prat, jestli si vubec prejeme byt stastni, zda si stesti dokazeme vubec vsimnout. Dat nekomu nadeji kdyz vim ze neni pravdiva je mnohem vetsi zlo nez nechat ho nadeji hledat..
Tak pravil blázen a svět se pousmál
Take se rika ze svet, tedy nas svet je ocistcem ... tedy mistem kde se ma clovek rozskatulkovat bud do pekla nebo do nebe... pokud je peklo samota, pokud vetsina z nas svym zitim uz to sve male peklo ma ted co je tedy nebe? Tisice lidi stvoreno jen pro vas kdykoliv a kdekoliv je potrebujete, tisice lidi kteri zmizi kdyz si prejete byt sami a objevi se kdyz se vam zasteskne... tohle je nebe, nebe pro kazdeho z nas. Cim vice se snazim pochopit svet, tim vice mi prijde cela "logika" sveta absurdni. Kuprikladu chci dite naucit ze s vazou nesmi hodit o zem jinak se rozbije a zak schromazdim vsechny vazy sveta a pred zraky ditete je rozbiji... k cemu vsak bude vedet diteti ze se s vazou hazet nema kdyz uz nebude vaz? Milujeme pro to abychom nebyli sami, proc se tedy sami citime? Zit pro nekoho nebo zit pro sebe? Zit jen pro sebe je preci sobectvi, neni vsak sobectvi pravou cestou do nebe? Pokud samota a tryzen je cestou do pekel.. Nevim jak vam ale mne se tento smysl sveta zda natolik realny az je absurdni... co chces to dostanes; Chces-li byt stastny bud stastny a nehled na okoli, chces-li aby okoli bylo stastne nehled na sebe... Prave tady v te me hlavince vznika rozpor. Moralka mi preci kaze "chces-li byt stastny ty starej se o druhe" a take "chces-li byt nestastny a sam druhe prehlizej" jedna myslenka je inverzi druhe a presto jakoby obe byly naprosto jasne a nezpochybnitelne.... jak to? Sami jsme se natolik ztratily ve svych pravdach, moralnich pravidlech a stale se menicim faktoru "normalni" ze uz ani nevime co si vlastne chceme prat, jestli si vubec prejeme byt stastni, zda si stesti dokazeme vubec vsimnout. Dat nekomu nadeji kdyz vim ze neni pravdiva je mnohem vetsi zlo nez nechat ho nadeji hledat..
Tak pravil blázen a svět se pousmál
